Město Blahoslavovo a Komenského, rodiště Kainarovo a Mikuláškovo, působiště Mervarta a Bajáka, od poloviny 19. století také průmyslové centrum střední Moravy a důležitý železniční uzel, to vše je někdejší středověké královské město Přerov v samém srdci Moravy, v jejím největším etnografickém regionu zvaném Haná. Rozkládá se podél obou břehů řeky Bečvy a vévodí mu renesanční zámek s válcovou věží stojící uprostřed městské zástavby na návrší nad levým břehem.
Historie od pravěku po středověk
Osídlení lokality sahá až do pravěku, kdy se v tomto prostoru usadili lovci mamutů; dodnes se zde nacházejí světově významná naleziště. Cesta z Podunají přes současný Přerov, dále Moravskou bránou do Polska až k Baltu mívala velký význam ve starověku a procházely tudy četné obchodní stezky. Přerov se v 9. století stal jedním ze správních center Velkomoravské říše. Nejstarší písemná zmínka o něm pochází z roku 1141, na královské město byl povýšen Přemyslem Otakarem II. v roce 1256.
Horní náměstí a zámek
Horní náměstí na travertinovém pahorku nad městem lemuje nejstarší městská zástavba – goticko-renesanční a částečně barokní domy s podloubími, z nichž nejcennější je tzv. Korvínský s portálem z roku 1570 a gotickou síťovou klenbou v přízemí. Kolem náměstí se táhnou středověké hradby s 11 baštami a fortničkou u domu č. 21. Na jihovýchodním cípu stojí kostelík ze 13. století, zasvěcený patronu rytířů sv. Jiří. Stavba tzv. byzantského půdorysu se zachovalými gotickými prvky se nachází na místě, kde údajně stával již v 9. století kostelík založený Cyrilem a Metodějem. Na západní straně dominuje náměstí přerovský zámek. Původní hradiště z přelomu 11. a 12. století nahradil ve 13. století kamenný hrad, z něhož se zachovala válcová věž. V roce 1487 ho do majetku získali Pernštejnové, kteří jej ve druhé polovině 16. století nechali přestavět na renesanční zámek. V letech 1596–1688 patřilo panství Žerotínům. Prvním majitelem, který si Přerov vybral za trvalé sídlo, byl moravský šlechtic s hlubokým zájmem o literaturu, stavovský politik a podporovatel Jednoty bratrské Karel starší ze Žerotína, který zde žil od roku 1633 do své smrti roku 1636. V 18. století se majitelé rychle střídali, vzhled zámku se už ale neměnil. Roku 1918 jej od posledních majitelů koupilo město, důkladně jej opravilo a zřídilo v něm muzeum. Sídlem Muzea Komenského je zámek i v současnosti.
Jan Blahoslav a J. A. Komenský
Přerov byl centrem Jednoty bratrské na severní Moravě a sídlem bratrských biskupů. Zdejší sbor byl založen roku 1554 a k jeho členům patřili přerovský rodák biskup Jednoty bratrské Jan Blahoslav, autor Gramatiky české a také prvního překladu Nového zákona, a Učitel národů Jan Amos Komenský, který studoval na zdejší bratrské škole a poté v Přerově působil čtyři roky jako učitel. Jana Blahoslava připomíná na Horním náměstí stojící socha od Františka Bílka; pomník před kostelem českobratrské církve, odhalený v Přerově v roce 1874, je nejstarším památníkem se sochou Komenského vůbec.
Augustin Mervart a Josef Baják
Dvě významné přerovské osobnosti připomínají busty rozmístěné v rozlehlém městském parku Michalov na pravém břehu Bečvy. Jsou jimi malíř Augustin Mervart a sochař Josef Baják, jimž je věnována také zámecká pamětní síň s předsálím vyzdobená uměleckými díly obou.
Evangelický kostel
Přerov má za sebou bohatou reformační, především bratrskou minulost. Evangelické bohoslužby byly ve městě obnoveny v 70. letech 19. století, nejprve ve hřbitovní kapli za nádražím, později v adaptované modlitebně. V letech 1907–1908 byl nedaleko pomníku Jana Amose Komenského postaven evangelický kostel, představující zcela nové pojetí sakrálních staveb v českých zemích. Architektura kostela sestává ze tří hmot: z chrámové lodi, která zahrnuje vlastní bohoslužebnou prostoru a původní shromažďovací sál; z věže s farním pokojem a bytem kostelníka; a ze západní přístavby z počátku 30. let 20. století, kde se v přízemí nachází sborový sál a v patře byt pastora. Základním konceptem architektury sboru je lavírování mezi myšlenkou symetrie a asymetrie, což podporují jednotlivé detaily, např. nepravidelně rozmístěná okna, „plující“ kvádry na průčelí věže či vysoká sedlová střecha. Nad štítem je umístěn kalich a ve štítu nápis: Kristus život náš. Roku 1997 zničila interiér kostela povodeň a budova následně prošla celkovou renovací včetně úpravy vnitřních prostor.
Od průmyslové výroby ke kulturnímu centru
Městská krajina dnešního Přerova je ovlivněna průmyslovým rozvojem z konce 19. a zejména začátku 20. století. Některé tovární areály z té doby však již pozbyly svého původního významu; jako němí svědkové někdejší slávy začasto čekají na svou novou roli. Tu postupně získává bývalý podnik T. Hrubá, továrna na cukrovinky, čokoládu a ovocné konservy Přerov, který od roku 1916 do znárodnění roku 1948 zpracovával ovoce a zeleninu z polí a sadů úrodné Hané a vyráběl sladkosti exportované do celé střední Evropy.
Továrna Terezie Hrubé
V roce 1906 zakoupili manželé Václav a Terezie Hrubí na tehdejším okraji Přerova, v ulici Za Mlýnem, bývalou sušárnu řepy. Terezie byla v tu dobu držitelkou živnostenského oprávnění na domácí zpracování ovoce a zeleniny – výrobu jamů, povidel, ovocných sirupů a vín – a hledala možnost rozšíření výroby. Roku 1912 úředně přeměnila svou živnost v tovární podnikání a postupně navyšovala produkci. Od roku 1917 přestavovala a budovala nové tovární objekty, ve 20. letech v nich zavedla výrobu čokolády a cukrovinek, ve 30. letech přidala výrobu zmrzliny a podnik dále rostl. Zaměstnával přes 300 dělníků a 70 dalších pracovníků v administrativě a síti vlastních obchodů po celé republice, vyvážel luxusní bonboniéry do většiny zemí střední Evropy, vlastnil 53 patentů na výrobu, registrovaných v Olomouci a švýcarském Bernu. Po smrti Terezie převzala vedení její dcera Věnceslava, která jej úspěšně provedla válečnými strastmi a plánovala další rozšiřování a modernizaci. To však zastavil rok 1948 a znárodnění veškerého majetku vč. vybavení a zásob. Jeden z nejvýznamnějších potravinářských producentů v zemi skončil výrobu definitivně v roce 1966. Dnes je továrna v majetku potomků Terezie Hrubé a budovy slouží jako sklady a pro drobnou výrobu. Majitelé zchátralé objekty postupně opravují, některé části zpřístupňují a nabízejí je ke kulturním a společenským účelům široké veřejnosti. Některými továrními zákoutími se dnes linou namísto vůně marmelád a čokolády tóny houslí, v halách stojí namísto pracovních stolů umělecké plastiky a na kachličkových stěnách visí místo pracovních pokynů velkoformátové fotografie či akvarely a oleje.
